Krátce jsme se zahlédli, když seděla asi tři metry vedle mně v metru, a pousmála se na mě. Úsměvů si vážím a tak jsem úsměv opětoval. Za chvíli přišla za mnou, že mi dá na sebe číslo. Vypadala bídně… jak duševně, tak fyzicky a bylo jasné, že snad skoro každý by tu hromádku neštěstí na potkání odkopnul. Poděkoval jsem a číslo jsem si vzal.

Za hodinu jsme se sešli v čajovně. Na počátku působila euforicky z toho, že našla někoho, kdo je ochotný ji naslouchat a mohl by být i potenciálním partnerem. Ale čím více z naší diskuze postupně vyplývalo, že rozdíly mezi námi, našimi postoji a životními styly jsou příliš propastné na vztah, tím byla smutnější. Když i jí uhasla poslední naděje, tak se mi začala svěřovat s tím, co poslední dobou prožívá. Začala plakat, hluboce a dlouho. Byl jsem tam s ní. Příliš jsem nemluvil a vnímal, o čem mluví a jaké to pro ni je. Po dvou hodinách mě požádala, jestli se může ke mně přiblížit a políbit mě. Dovolil jsem jí to. Nakonec mi poděkovala za úlevné střetnutí a obdivovala moje hluboké oči. Prý, že jsou jako studánky, do kterých není vidět na dno. Od té doby jsme se již neviděli.

Byl červnový příjemný podvečer, na obloze postupně stmívající se modř, téměř bez obláčků. Vanul příjemně hřejivý vánek a nad obrozem se začali trochu dělat červánky. Dali jsme si schůzku v přírodě na vyvýšeném místě mezi kameny a s hezkým výhledem na Prahu.

Vlastně jsme mnoho nemluvili. Rozešla se s přítelem. Detaily neznám, ale vzalo ji to. Seděli jsme tam spolu, občas něco prohodili. Pak se mi opřela o rameno, objal jsem ji. Po chvíli ji začali téci slzy. Nějakou dobu jsme tak byli spolu.

Týden po tom si našla nového přítele. Shodou náhod jsem s ním několikrát mluvil. Báječný chlap. Podnikatel, úspěšný, umí naslouchat a velmi příjemně se s ním komunikuje. Mají druhé dítě na cestě, brzo se budou brát a zdá se, že jsou spolu šťastní. Přeji jim to.

Olga má sklony k tomu chovat se jako nynfomanka. Obzvláště na jaře, kdy se jí obvykle rozjedou hormony a to se někdy sama nestačí divit, jaké se dějí věci.

Náramně jsme se spolu bavili. Zajímal jsem se o ni a o to, co s těmi chlapy dělá. Není to poprvé, co jsem se setkal s ženou, co střídá chlapy jak na běžícím pásu. Tak mě nakonec ani nepřekvapilo, když mi řekla, že na sex to se mnou nebude, že na to si mě moc váží. Že nemá kamaráda a nemá si s kým dobře popovídat a že by chtěla, abych dělal to.

Popravdě řečeno se mi trochu ulevilo. Totiž často s těmi chlapy solidně vyjebává. Ráda si je omotá okolo prstu, získá si jejich přízeň, čas, peníze, možná i nějaké další věci a jakmile už není co víc by od něj ještě mohla dostat, tak pro ni přestane být zajímavý a vztah ukončí. Má to už promakaný a dělá to tak trochu vtipně tak, že příliš ani nepůsobí dojmem, že by ten vztah ukončila ona.

Život mě naučil se nad tím moc nepozastavovat. Prostě z mých zkušeností tu máme osobnosti, kteří mají tendenci se chovat jako dravci a pak tu jsou osobnosti, kteří se chovají spíše jako oběti. Několikrát jsem se pokusil obětem pomoci, ale nakonec mi za to obrazně řečeno nafackovali. Tak to v posledních letech beru jako jakýsi podivný přírodní řád, že tyto dvě skupiny lidí si mají něco předat, a nesnažím se ho měnit. Snad jen párkrát jsem podotknul, že by s dotyčným v nějakých konkrétních věcech nemusela vyjebávat tak moc, což se někdy uchytilo a někdy ne.

Ozvala se mi na doporučení kamarádky. Má v Praze podvečerní událost a než se dostane na vlak, tak bych chtěla někam zajít na sklenku nebo dvě vína a nebo možná, že by se i potřebovala úplně opít. V Praze se bojí sama chodit po tmě, tak by ocenila společnost a důvěryhodný doprovod, který by zařídil, aby se v bezpečí dostala na zpět na vlak.

Posadili jsme se do kouta v klidném baru. Dala si sklenku vína, já poněkud antiromanticky nealko koktejl. Byla chvíle ticha, evidentně jsme si oba vychutnávali nápoje a moment klidu. Pak začala mluvit. Nerozebírala to nijak hluboce, nicméně nikdy pro mě není příjemné poslouchat, co to s někým udělá, když byl znásilněný. Mnoho jsem ji na to neřekl, jen jsem pokynul, že slyším, co mi říká. Pak byla opět chvíle ticha.

Vyzvala mě ať ji bavím. Vyprávěl jsem ji tedy nějaké své příběhy z natáčení. Třeba, jak jsem se octnul ve věžení pro ilegální uprchlíky a o dalších svých trampotách. Trochu při tom ožila a zdálo se, že ji to zaujalo. Nakonci mi pobaveně říkala, že to snad není možný. Že kdyby jí takové bláznivosti říkal kdokoli jiný než já, tak by mu to nevěřila, ale u mě si dokáže představit, že by to snad i mohla být pravda.

Večer jsme skončili doprovodem k vlaku. Rozloučili jsme se a od té doby jsem ji už neviděl.

Květu jsem poprvé viděl na soustředění studentů nadaných na matematiku, u kterého jsem se nachomýtl. Matematika mi vždycky velmi dobře šla a tak upoutala moji pozornost, když někdo mezi řečí vyslovil úlohu, u které jsem měl trochu problém pochopit zadání a už vůbec jsem netušil, jak by se řešila. A při tom trochu upozaděná Květa se zájmem během okamžiku řekla, jak se ta úloha bude řešit a v druhém okamžiku už měla správné řešení. Wow, to na mě teda zanechalo dojem.

Co mě zarazilo ještě víc bylo, co se odehrálo potom. Květa byla v pohodě introvertnější holka. Nevšiml jsem si, že by se nad někým povyšovala nebo se někoho nepříjemně dotýkala. Ba naopak, byla utichlá, ne příliš projevující se a když už s někým konverzovala, tak ve v milém a otevřeném duchu. Přesto se mi trochu zdálo, že mezi svými osmnáctiletými vrstevníky má nějaký zvláštní odstup. Taky hovořila nepatrně dospělejším způsobem než člověk běžně slyší od adolescentů. Když si odskočila na záchod, tak hned na to jedna dominantnější holka začala ve skupině říkat, že z ní nemá vůbec dobrý pocit a že asi bude lepší se od ní distancovat. No to ve mně teda probudilo opravdu hodně zvědavosti a rozhodl jsem se s Květou si domluvit po semináři setkání. Čím to je, že takhle inteligentní a milou holku její vrstevníci vyčleňují z kolektivu? Navíc jsem měl pocit, že by Květa mohla být v nějakém zvláštním průšvihu a že by mohla ocenit nějakou materiální nebo jinou podporu.

Setkali jsme se na Karlově náměstí. Krátkou chvíli jsme na sebe koukali a pak jenom volně konstatovala, že jsem hodný, a hodila se do pohody. No tyvole, tím mě fakt jako dostala. Běžně to trvá lidem několik let než u mě dospějí k takovému úsudku… jaktože tak mladá holka umí tak dobře číst v lidech? Začalo mi docházet, že tadle mladá slečna je inteligentnější než já a možná, že i o dost. Setkali jsme s delšími časovými odstupy několikrát a evidentně jsme si měli hodně co říci. Květa je zvídavá a umí se ptát na zajímavé otázky, tak jsem ji rád zprostředkoval svoje pohledy na fungování světa. Naopak i ona mi dávala podnětné vhledy.

Květa to neměla v životě snadné. Jak jsem se obával, tak vyrůstala v sociopatickém prostředí. Zdá se mi, že matka ji velmi úzkostlivě ochraňovala, aby se jí nic nestalo a tím ji omezovala na zkušenostech s běžným životem. Z otcovi strany se nejspíš dočkávala něčeho horšího. Z domu odešla po dokončení základky.

Na nějakou dobu si našla práci hlídáním dětí v dětských domovech a potom pracovala v dalších sociálních institucích. Později vyplynulo, že od šestnácti pravidelně navštěvovala psychoterapie, aby se zvládla vypořádat se svou minulostí. A ještě později vyplynulo, že se delší dobou zabývala prostitucí. To už mi začalo docházet, proč se tak dobře vyzná v lidech. Vlastně ji to bavilo. Oproti předchozímu životu mi to líčila způsobem, že to pro ni byla spíš úlevná změna. Jediné, co mě zaskočilo je, že to brala se zvláštním důrazem jako dobrodružství… to už byla asi třetí lehká dáma, která mi říkala tu stejnou frázi. Nemohl jsem se ubránit dojmu, že někdo těm holkám solidně vymývá hlavu, aby byli tolerantnější k rizikům té práce.

Když dokončovala střední školu, tak se rozhodla, že odjede z Čech. Totiž nic ji tu nevázalo, neměla tu ani kamarády ani rodinu a spíše bych řekl, že naopak na zdejší prostředí neměla dobré vzpomínky. Holka to byla malá, šikovná a pracovitá a tak ve dvaceti letech už měla vyděláno dost milionů na to, aby si z toho mohla dovolit zaplatit studium na zahraniční škole. A tak tedy odjela studovat na prestižní zahraniční školu na druhé straně planety. Hádám, že už se asi nevrátí a že čechy tím o někoho mimořádného přišli. Trochu mi to v ten moment přišlo jako škoda.

Než odjela, tak jsem ji pozval na odpoledne k sobě domů. Chtěl jsem ji vyrobit na Čechy příjemnou vzpomínku a aby ji někdo alespoň řekl ahoj na rozloučenou. Vařili jsme spolu. Dodnes si vzpomínám, jak nová a velká sci-fi zkušenost pro ni bylo rozbití skořápky vejce. Asi do té doby v životě moc nevařila. Šli jsme se projít parkem a když jsme se procházeli jedním tmavším a privátnějším místem, tak jsme se dostali blíž v sobě a to ve mě v ten moment projela bouřlivá vlna vášně. Asi to ucítila taky. Usmál jsem se na ni a jak ta vlna přišla, tak jsem ji taky nechal odejít a pokračovali jsme dál v chůzi a nakonec jsme se rozloučili.

Akademická dráha Květy je opravdu působivá. Kromě soutěží už na střední škola pracovala několik měsíců ve fyzikální laboratoři jako asistent. Podařilo se jí tam zlepšit metodu fyzikálního měření. Brzo po nástupu na vysokou se začala zapojovat do různých výzkumných projektů. Nastoupila na computer science, ale zdá se, že ji nebere čistě softwarový vývoj a že se informatiku snaží provázat s jinými obory. A tak už programovala v týmu, který řešil analýzu DNA. Nyní řeší projekt s přesahem do elektrotechniky. Jediné, co ji štve je, že ji fakulta nutí do studia humanitním oborů. Evidentně k tomu má vzdor… osobně se jí nedivím, také se nemůžu ubránit pocitu, že je tam určitý skrytý výchovný záměr ji nějak ovlivnit.

Tak občasně se zvědavostí sleduji, jakou cestu životem si Květa nakonec vybere. Jestli bude dělat ve vědě, jestli se dostane do nějakých vedoucích pozic ať už ve vědě nebo někde v korporátu, jestli bude působit v politické roli nebo jinak vlivové roli (předpoklady na to má), jestli si založí vlastní firmu a nebo jestli nakonec bude svůj čas trávit chůzí po tropických plážích a nechá zbytek světa ať ji třeba vleze na hrb.

S Ilonou jsme se potkali několikrát. Povídali jsme si o dosti intimních věcech… třeba, jak prožívá menstruaci a podobně. Většinou si pochopení najdu pro ledasco, ale opakovaně mi povídala, jak má ohromně snížené sebevědomí a jak je to pro ni velké trápení, a to teda pro mě byla neproniknutelná záhada.

Vlastně k tomu nebyl důvod. Holka vystudovala VŠE, našla si dobrou práci a chodila – bez ironie a nadsázky – s panem dokonalým. Pan dokonalý vystudoval prestižní školu v zahraničí, uměl skvěle naslouchat, zabýval se smysluplnými projekty s významným společenkým přesahem, měl příjemný plat, příjemně uhlazeně a reprezentativně komunikoval a byl ve vztahu velmi podpůrný. Sledoval jsem ho, jak jedná, a přišlo mi, že to je člověk narozený tak pro post ministerského předsedy nebo alespoň primátora Prahy. Jednou za mnou přišel s tím, že bych mohl vykonávat nějakou společensky zodpovědnou funkci a že nemusím mít život takový, jaký ho mám dosud. Pobavil mě a poděkoval jsem mu za pozornost. Řekl jsem mu, že člověk jako já na slonovinovou věž nepatří a že mám na háku, co si o mě kdo myslí.

Každopádně Ilona, přestože to nedávala najevo a ani nebyla schopná se mu s něčím takovým svěřit, sem tam zažívala z té jeho dokonalosti hodně nešťastné chvilky. Zakázala mi třeba vyslovovat název té jeho prestižní školy, protože pokaždé, když o té škole uslyšela, tak to v ní velmi nepříjemně hrklo. Při tom třetím rokem s tím chodila k terapeutům a ti to z ní nebyli schopní vytáhnout. I pro mě to byla úplná záhada, jak kdybych se setkal s něčím neuchopitelným, jakoby z jiné planety.

Až jednou mě pozvala jako doprovod k sobě na rodinou oslavu. Vcelku rychle vyšlo najevo, že její otec je velmi duchovní člověk. Taky je to velmi houževnatý potlačovatel ega a všeho zla, které je s egem spojeno. Na vlastní oči jsem viděl, jak svou čtyřletou dceru důrazně učí, aby nepoužívala svoje jméno a říkala namísto toho jenom my. No v ten moment jsem nad tím skoro kroutil hlavou. Takhle si pohrávat s identitou malého dítěte… o dvacet let později by z toho mohl být solidní průser. A pak mi to konečně došlo – odkud by asi v případě Ilony mohl vítr vanout.

S Luckou jsme se poprvé viděli, když ji bylo několik týdnů. Matka už během těhotenství odešla od otce, protože s ním nebylo k vydržení a nebyl pro ni ani trochu podpůrný. Už od narození měla Lucka velmi vzdorovitou náturu. Vzpomínám si, že když jsem matce v prvních měsících po porodu pomáhal s chodem domácnosti, tak mě malinkatá Lucka nekonečně propichovala očima jakoby mě chtěla vyhnat ze svého teritoria.

Matka dělala ve vyšším managementu a po půl roce od porodu se přemístila do Itálie, po čase do jižní Francie a po třech letech se vrátili do Čech. A tak se přede mnou ocitnula tříletá blondýna, mluvící třemi jazyky a s úplně nezměněnou tendencí silně vzdorovat všemu, co by ji snad mohlo zasahovat do hranic. Udělalo mi radost vidět, že se zatím nikomu nepodařilo ji zformovat do zkrocenější podoby. Několik měsíců jsme spolu občasně trávili čas, jelikož matce evidentně přetékaly věci nad hlavu.

Samozřejmě mně ze začátku dávala nějaké kapky, ale asi jsem tu její hru prokouknul a snad jsem se i na pozadí bavil tím, co všechno vymýšlí. Zlom nastal, když jsme jedli u jednoho stolu a ona už zase na mě upřela ten svůj silně nevraživý pohled. Chvíli jsem se na ni v rozpacích díval, ale pak mně došlo o co asi jde, usmál jsem se a snědl jsem si jídlo na podlaze v protilehlé straně místnosti. Za chvíli přiběhla s tím, že ji udělalo hodně dobře, když jsem odešel od stolu, a že budeme kamarádi.

Musím říct, že mnoho zkušeností s dětmi nemám a nemůžu být pyšný na úplně všechna svoje rozhodnutí, jak na Lucku reagovat, ale myslím, že jsme v převážné míře strávili čas velmi hodnotě pro oba. Mnohokrát mi ukazovala, jaké zajímavé obrázky našla v knížkách, mnoho hodin jsme strávili hrou na vaření, občas jsme zašli do parku nebo na hřiště. Fascinovalo mě, jak silně dokáže vnitřně prožívat dění… asi to měla po matce. Jednou, když jsme seděli v parku na pikniku, tak na mě skočila s tím, že mě shodí k zemi. Chvíli jsem se bránil, ale nakonec jsem se nechal položit. Evidentně se jí to zalíbilo, tak mě ještě tak schazovala v průběhu příštích měsíců dlouhé hodiny. Bavili jsme se tím oba. Jednou o mě před matkou z ničeho nic promluvila jako o tatínkovi. Matce děsivě zatrnulo a hned ji důrazně vysvětlila, že já nejsem žádný tatínek, že to by teda nešlo. Tak přestože moje otcovství netrvalo víc než asi tři sekundy, tak to od Lucky vnímám jako velký kompliment, který mě dodnes hřeje u srdce.

Tušil jsem už dopředu, že naše interakce s matkou se můžou vyvinout různými směry a bylo mi jasné, že odloučení může být velmi reálně jeden z nich… což se taky odehrálo. Matka měla striktně vymezené, co Lucce dávat k jídlu, a pečlivě dbala na to, aby se ostatní potraviny k Lucce nedostali ani na dohled. Zdálo se mi, že Lucka nějak podvědomě vycítila, že v rámci její ochrany je jí značně omezován výběr jídel, se kterými přijde do kontaktu, čímž si vysvětluji její až neuvěřitelně velkou chuť objevovat a zkoušet jakékoli náznaky nových potravin. Z těch pár desítek dětí, co jsem za život měl možnost poznat, jsem se u žádného jiného dítěte s tak silnou touhou objevovat nové jídlo nesetkal. Dodnes se nemůžu ubránit pocitu, že to Lucka dělala matce snad i naschvál. Že to ve skutečnosti nebyl spor o jídlo, ale o autonomii. Každopádně, jednou jsem Lucce na její vyžádání dal asi z nedbalosti chipsi, a jakmile na to přišla matka, tak jsem velmi rychle letěl z bytu a tím jsem s oběmi dámami přestal být v kontaktu.

Snad mě to ani nemrzí. Matka měla nepřekročitelné zásady, o kterých jsme moc nemluvili, jelikož na to málokdy byl čas. Takže něco takového by časem v nějaké formě nejspíš přišlo a z mého pohledu se to asi tak mělo odehrát. A Lucka krom toho, že to byla fajn holka měla taky děsivě dravou schopnost manipulovat lidma a opakovaně nerespekovala moje potřeby. A já nemám potřebu si takové lidi držet u těla… konec konců, nejsem její rodič.

S Martinou jsme se setkali několikrát před lety a po dlouhé odmlce se mi ozvala ještě jednou nedávno. S manželem jsou úspěšní podnikatelé, manžel je skvělý obchodník se zázračnými pilulkami, které zákazníkům zařídí životní štěstí, zdraví a skvělé vztahy s ostatními lidmi. Vydělává mu to skvěle, ziskovost je asi čtvrt milionu měsíčně. Aby měl přesvědčivější marketing, tak se rozhodl jít osobním příkladem a pilulky papají on i celá jeho rodina. Opakovaně se svojí rodinou vyskytuje na různých společenských událostech, kde lidé můžou na vlastní oči zažít, jak fajn mají v rodině vztahy. Manželka má taky příjmy z podnikání, menší ale stále vysoce nadprůměrné, takže si můžou dovolit luxusní bydlení v Praze a přepychovější životní styl. Vlastně si žijí v záviděníhodné životní idylce…

Až na to, že to tak není. S manželem po sobě doma posledních několik let obrazně řečeno házejí nože a v soukromí se nedokáží snést. Na veřejnosti se sebezapřením předstírají, že jsou v pohodě, protože kdyby ta skutečnost vyšla najevo, tak jim hrozí, že přijdou o desetiletí svého budovatelského úsilí. Totiž hypotéka na vilu ještě není splacená a další výdaje a splátky mají také vysoké. A do toho jim ještě začínají rebelovat děti, které jsou taky součástí otcova marketingového plánu.

Sešli jsme se tedy po letech v kavárně. V podstatě zůstalo všechno při starém. Jen to její podnikání nedávno ztroskotalo. Myslím, že potřebovala společníka, se kterým by si o tom mohla pohovořit. V kostce měla ve firmě mezi čtyřmi podílníky největší podíl a taky workoholický kus práce. Problém je, že v posledním roce ji začalo vypovídat zdraví – měla na sobě příliš moc navěšené operativy a zodpovědnosti a v podstatě na ní stála firma. Takže chtě nechtě musela výrazně zvolnit tempo. Tím se firma dostala do ztráty a to po několika měsících probudilo do té doby pasivnější společníky, kteří zpanikařili a bez vědomí Martiny a proti její vůli firmu z ničeho nic zrušili. Prostě napsali zákazníkům, že balí krám a co slíbili nebude, ať se zařídí jinak. Brzo na to přišlo několik žalob a výzev od zákazníků na úhradu vzniklé škody a se storno poplatky za nájem se tím poněkud zbytečná škoda vyšplaha skoro ke dvěma milionům korun. Teď se mezi společníky mezi sebou soudí, kdo to nakonec bude platit.

A todle mi celé, někdy k mému údivu, na schůzce vysvětlila. Doprovodil jsem ji k autu, poděkovala mi za příjemné setkání a tak jsme se rozloučili.

O Martině jsem se doslechl od svých známých. Nepohyblivá a s vážným handicapem žádala lidi o peníze, aby mohla žít plnohodnotnější život. Ohledně dárcovství mám svoji vlastní filosofii a pohodlně zprostředkované dary typicky odmítám poskytovat. Mám totiž zkušenosti, že při osobním setkání mají obě strany šanci lépe pochytit, co je to kdo za píčuse, a to mi přijde zdravé. Odvětil jsem, že ji můžu nějaké peníze osobně přinést.

Nestává se mi vždy, že by obdarovaný s takovou podmínkou souhlasil, ale zrovna Martina s tím byla v pohodě a domluvili jsme si schůzku. Tak jsem tedy vyrazil do Krušných hor. Od její rodiny jsem dostal příjemné pohoštění a pak nás nechali o samotě. Rovnou jsem ji dal dva tisíce na postranní stoleček s tím, že můžeme dál hovořit. Trochu ji to zaskočilo. Říkala, že jsem první, kdo něco takového udělal. To zase zaskočilo mě. Vím, že šikovně oslovila několik stovek manažerů, podnikatelů a lidí z české scény osobního rozvoje. No, teda čekal jsem od této vrstvy lidí něco víc. Byť připouštím, že ti potenciální dárci taky nebyli v lehké situaci, protože mnoho z nich živí rodiny, sem tam platí hypotéky na luxusnější bydlení a půjčky na dobře vypadající auta, a v takové situaci je těžké dávat z ruky. A taky (aspoň doufám) někteří z nich už nějaké filantropické aktivity mají a jednoduše už nechtějí dávat víc. Hmmm… někdy bádám nad tím, proč já tak často objevuji nelichotivé věci o fungování společenství lidí.

Hovořili jsme přes hodinu a vyměňovali jsme si vzájemné zkušenosti a pohledy na svět. Pozoruhodné mi přišlo, že se Martina naučila před ošetřovateli a zdravotním personálem předstírat, že je zcela ochrnutá na ruce, protože ji pohyb rucemi velmi vyčerpává a oni, jakmile zjistí, že může používat ruce, tak ji nutí, aby se sama najedla. Nějak mi to přišlo paradoxní.

Nakonec mi poděkovala za rozhovor a za dar a tím jsme se rozloučili. Od té doby jsem o ní už neslyšel.